Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu

V Praze dne 31.3.2005 Krajský soud v Brně Žalobce: Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě Sokolská 15/1498, 120 00 Praha 2 za niž jedná předseda Ing. Václav Mach právně zast. Mgr.Martinem Sadílkem, advokátem, Advokátní kancelář Buřič, Sadílek a partneři, Štěpánská 39, Praha 1 Žalovaný: Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Joštova 8, Brno

D v o j m o Doporučeně

Dne 17.12.2003 bylo žalobci doručeno Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15.12.2003, č.j. S 188/03-7531/03-ORP. Proti shora uvedenému rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen Úřad) podal žalobce v zákonné lhůtě dle ust. § 61 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v platném znění, rozklad, na základě kterého rozhodl žalovaný svým rozhodnutím ze dne 9.3 2005, č.j. R1/2004, doručeným žalobci dne 14.3.2005, podle ustanovení 59 odst. 2 téhož zákona tak, že 1. změnil rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15.12. 2003 č.j S 188/03-7531/03ORP, a to v bodě 1. části tohoto výrok, tak, že nahradil použitý výraz sdružení "podnikatelů" výrazem "soutěžitelů" 2. potvrdil rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15.12. 2003 č.j S 188/03-7531/03ORP, a to v bodě II.,II., a IV. (dále jen rozhodnutí Předsedy).

Žalobce má za to, že byl jak rozhodnutím žalovaného, tak i rozhodnutím Úřadu zkrácen na svých právech, když jeho jednání spočívající v přijetí a schválení textu Výkonového a honorářového řádu (dále jen VHŘ) představenstvem žalobce bylo shledáno porušením § 3 odst. 1 zákona č. 140/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a za takové jednání mu byla uložena pokuta ve výši 500.000,-Kč, jakož i ekonomicky nákladná opatření k nápravě specifikovaná v bodě IV. výroku rozhodnutí Úřadu ze dne 15.12.2003 č.j. č.j S 188/03-7531/03ORP.

Přes rozdílný právní názor žalobce na posouzení jeho činnosti žalovaným, když podle názoru žalobce je subjektem, který poskytuje na základě zvláštního zákona služby obecného hospodářského významu, vytýká žalobce rozhodnutí žalovaného především nesprávný výklad ustanovení § 23 odst. 6. písm i) z.č 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, v platném znění. Žalobce v této souvislosti poukazuje na podrobný právní rozbor dané problematiky poskytnutý žalobci v rámci rozkladu podaného proti rozhodnutí Úřadu ze dne 15.12. 2003 č.j S 188/03-7531/03ORP, se kterým se žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně argumentačně vypořádal. Žalobcem zastávanému názoru, že zákonodárce měl vůli svěřit žalobci pravomoc vydávat ceníky a honorářové řády, svědčí skutečnost, že ji výslovně zakotvil v taxativním vymezení působnosti žalobce (§ 23 odst. 6 zák.č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, v platném znění). Nelze se ztotožnit s právním názorem žalovaného a Úřadu, že pojmem "vydávání ceníků a honorářových řádů" je míněna zákonodárcem toliko ediční činnost žalobce při realizaci možnosti uveřejňovat ceníky jednotlivých autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Předně nelze použít takto restriktivní jazykový výklad pojmu "vydávání", neboť zcela vybočuje ze systematiky členění ust. § 23 zák.č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, v platném znění, kde jsou taxativně vymezeny zásadní pravomoci žalobce, které by žalobce bez výslovného uvedení nemohl vykonávat. Pouhá ediční pravomoc by se zcela vymykala tomuto zjevnému záměru zákonodárce, neboť uveřejňovat ceníky jednotlivých autorizovaných osob by žalobce byl oprávněn i bez výslovného zmocnění, a to jako činnost prováděnou za jiným účelem než je dosažení zisku, tedy ne jako podnikatelskou činnost (podnikáním ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zák.č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost "za účelem dosažení zisku"). Při takovém zužujícím výkladu pojmu "vydávat", jak jej žalovaný a Úřad použil ve svém odůvodnění by potom žalobce byl například oprávněn toliko "uveřejnit" vnitřní předpisy žalobce, aniž by je byl současně oprávněn vytvořit a přijmout (srov. ust. § 23 odst. 6 písm. i) a j) zák.č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, v platném znění). Nelze pominout ani skutečnost, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu pojmem "vydávání ceníků a honorářových řádů" svěřit žalobci toliko ediční činnost při vydávaní ceníků a honorářových řádů jednotlivých autorizovaných osob - pak by jistě tuto skutečnost výslovně zmínil tak, jak to učinil při formulaci ust. § 23 odst. 6. písm d), f), p), r) a t) zák. č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, v platném znění, kde vždy, měl- li zákonodárce na mysli jednání žalobce týkající se autorizovaných osob, pak výslovně pojem "autorizovaná osoba" použil. Jako zcela zásadní se jeví ust. § 25 odst. 4 zák. č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, v platném znění, který zcela vyvrací interpretaci žalovaného a Úřadu, o tom, že citovaným zákonem byla žalobci svěřena toliko ediční pravomoc při uveřejňování ceníků jednotlivých autorizovaných osob. Toto ustanovení svěřuje výslovně valné hromadě, popř. shromáždění delegátů, pod písm. b) citovaného ustanovení zák. č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, v platném znění, pravomoc přijmout honorářový řád. Pojmem přijetí honorářového řádu nelze zcela jistě interpretovat jako pouhé ediční oprávnění žalobce. Shora uvedené argumenty podle názoru žalobce svědčí skutečnosti, že žalobce jednal na základě zákonem jemu svěřeného oprávnění, jež vylučuje porušení ust. 3. odst. 1 zák.č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, v platném znění. Výklad žalobce současně potvrdila i rozprava k novele zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, přičemž nelze pominout ani skutečnost, že při přípravě a projednání novely zák. č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, tedy při přípravě a projednání zák.č. 224/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, nebylo oprávnění vydávat honorářové řády ani státní správou ani parlamentem zpochybněno, a to přesto, že nová verze VHŘ již byla vydána.

Bez ohledu na další vady právního posouzení, na které žalobce poukázal ve svém písemném rozkladu a které i nadále považuje žalobce za argumenty, které měly svědčit zrušení rozhodnutí Úřadu, vytýká žalobce žalovanému vadné právní posouzení jeho námitky promlčení, neboť má za to, že i v případě, že by žalovaný shledal jednání žalobce jako jednání porušující § 3 odst. 1 zákona č. 140/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění, pak měl rozhodnout žalovaný tak, že se pokuta neukládá. Žalobce, Česká komora architektů a Český svaz stavebních inženýrů zpracovaly první verzi Výkonového a honorářového řádu již v roce 1993, ve druhém, doplněném a přepracovaném vydání pak v roce 1996. O těchto skutečnostech právní předchůdce Úřadu zcela prokazatelně věděl, neboť o této skutečnosti se dozvěděl v rámci správního řízení vedeného proti České komoře architektů (viz např. Rozklad ČKA ze dne 20.6.1995 proti Rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž ze dne 7.6.1995, sp.zn. S 14/95). V této souvislosti nemůže uspět argument žalovaného, že se o této skutečnosti dozvěděl v rámci řízení s jiným subjektem. Pokud tedy na svém zasedání konaném dne 21.11.2002 "představenstvo přijalo text VHŘ" a " schválilo VHŘ a dalo pokyn k tisku", jednalo se pouze o "technickou novelu" Výkonového a honorářového řádu, v žádném případě však nebyl v daném okamžiku Výkonový a honorářový řád vydán ve smyslu vytvořen, schválen a publikován. V daném momentě došlo skutečně pouze k publikaci "novelizovaného úplného znění" Výkonového a honorářového řádu. Podle názoru žalobce Úřad nebyl oprávněn žalobci pokutu uložit, neboť dle ust. § 22 odst. 5 zák.č. 140/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, v platném znění, pokuty podle odstavců 1 až 3 citovaného § 22 lze uložit nejpozději do 3 let ode dne, kdy se o porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti stanovených tímto zákonem Úřad dozvěděl, nejpozději však do 10 let, kdy k porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti došlo, tedy podle názoru žalobce proběhla minimálně subjektivní tříletá promlčecí lhůta, když Úřad se o vydání Výkonového a honorářového řádu dozvěděl před více jak 3 lety před uložením pokuty.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhuje žalobce, aby Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 9.3 2005 č.j. R1/2004, jakož i rozhodnutí mu předcházející, tedy rozhodnutí Úřadu ze dne 15.12.2003 č. j. S188/03-7531/03-ORP. Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě